Blog

Středoškolské taneční jsou velice speciální tradice, která u nás existuje od dob Rakouska-Uherska, zhruba od počátku 19. století. Tato tradice vznikla díky tehdejší velké oblibě plesů, kde se odehrávala velká část společenského dění. Ve věku 15 let vyváděli rodiče svoje děti poprvé do společnosti a bylo žádoucí, aby už měli nějakou předchozí zkušenost s tancem, pravidly společenského chování a etikety.

Je zjevné, že tahle dlouhá tradice už postrádá onen původní smysl. Plesy se pořádají jen v zimní sezóně a dávno neexistuje společenská potřeba se jich účastnit. Řekla bych, že většina středoškoláků chodí do tanečních spíše za nepřenositelným zážitkem, než z velkého zájmu trávit po absolvování kurzu svůj volný čas tancem.

Já si z tanečních vybavuji rozpaky všech spolužáků, kteří na sobě měli často poprvé v životě oblek a bílé rukavičky. Dále nelze zapomenout na pocity trapnosti, když jsme si nedokázali pamatovat kroky a stále na sebe šlapali a vlnu nervozity pokaždé, když zaznělo “zadejte se prosím”. Taneční se pořádalo v obrovské tělocvičně, kam se vešlo téměř 300 studentů.

Každý večer byl na programu jiný tanec. Možná bylo na začátku kurzu řečeno, že taneční jsou jen taková ochutnávka a nelze očekávat, že tanec za jeden jediný večer zvládneme, ale to asi nebyla ta informace, která by v hlavách adolescentů uvízla. Co v nich ale uvízlo určitě, byly zážitky a pocity. A to pocity silné. Určitě v někteých případech i pozitivní a nezapomenutelné.

Každý, kdo se tanci profesionálně věnuje mi dá za pravdu, že samotnou schopnost si zapamatovat pohybovou choreografii je potřeba trénovat. Není to něco, co zvládneme automaticky perfektně hned napoprvé. Jsme zvyklí ze školy memorovat psané nebo mluvené informace, ale nejsme zvyklí si pamatovat a opakovat pohyb.

Ten patnáctiletý student ve svém prvním obleku, musí dělat něco úplně nového a cítí se u toho všelijak. Místo toho, aby si odnesl z tanečních nějakou zvědavost, dobrý pocit ze zábavně stráveného kurzu nebo chuť v tanci pokračovat je možné, že rozpačitou kapitolu tanec definitivně uzavře. A skutečně, pro velké množství lidí jsou středoškolské taneční první a poslední událostí, na které v životě tančili. Je to smutné, když vezmeme v úvahu, že taneční absolvuje až 40% středoškoláků.

Často slyším hlavně od mužů tvrzení, že nechtějí tančit, protože jim tanec nejde, jsou “taneční dřeva” a jiné podobně laděné výmluvy. Já si říkám, jak na to přišli, když to nikdy nezkusili? Ale pravdou je, že, oni to vlastně zkusili… v jejich 15 letech. Nabízí se kacířská myšlenka, že taneční školy dělají ve skutečnosti medvědí službu a vyrábí především celoživotní netanečníky namísto, aby předávaly nadšení z tohoto úžasného druhu pohybu a zábavy.

Zveřejnila jsem ze zvědavosti v nejmenované pražské sousedské skupině na Facebooku dotazník ohledně zážitků z tanečních. Sešlo se úctyhodných 539 odpovědí, odhadem byla polovina odpovědí od žen a polovina od mužů. Pozitivních odpovědí bylo 40%, negativních 35% a neutrálních 24%. Jen 5,5% lidí nadchlo taneční natolik, že od té doby pravidelně tančí. Bohužel jsem nebyla schopna určit, zda pozitivní odpovědi pochází spíše od žen, od mužů nebo od obojích podobně.